Načítám obsah…
Jak mluvit o smrti bez strachu a co je v závěru života opravdu důležité? Nemocniční kaplan Vítězslav Vurst sdílí své zkušenosti o obavách, smíření a roli rodiny.
Mluvit o smrti je těžké, ale dříve či později bude tématem pro každého z nás. Pro pečující bývá nejtěžší zvládnout obavy i nejistotu a současně zachovat blízkost a důstojnost. V rozhovoru přiblížíme, jak se nebát o tématu mluvit a jak může rodině i nemocnému pomoci smíření a otevřenost.
Nemocniční a hospicový kaplan
Vítězslav Vurst působí více než deset let jako nemocniční a hospicový kaplan. Vystudoval teologii, působí jako duchovní a dlouhodobě spolupracuje s humanitární organizací ADRA. Věnuje se pacientům a jejich rodinám v nejtěžších životních chvílích. V minulosti působil jako člen paliativního týmu Fakultní nemocnice Olomouc.
Za svou práci byl oceněn cenou města Zábřeh. Vede také akreditované kurzy, které učí, jak si lidé mohou být oporou ve složitých životních situacích. Zaměřuje se i na spirituální provázení těch, kteří se nehlásí k žádnému náboženství.

Víme, že otázku intenzivní péče o blízkého musí mnozí řešit doslova ze dne na den. Proto v přehledném manuálu a osmi rozhovorech s odborníky i osobnostmi vysvětlujeme klíčové oblasti péče o blízké – srozumitelně, otevřeně a nahlas.


Nemocniční nebo hospicový kaplan je odborník, který se věnuje psychospirituální péči. Podporuje člověka v těžkých životních chvílích, zejména při nemoci nebo na konci života.
Jeho úloha není jen náboženská. Stojí především na naslouchání, empatii a pomoci pacientům i jejich rodinám zvládnout obavy, samotu či nejistotu.

Přehledně k tématu
Téma smrti je v rodinách často tabuizováno a cíleně přehlíženo. Jedním z důvodů mlčení je pocit, že tím své blízké ochráníme. Ve skutečnosti ale mlčení zvyšuje nejistotu a úzkost. Otevřená a laskavá komunikace ale ve skutečnosti pomáhá nejen seniorovi, ale i blízkým.
Vyhněte se instinktivním frázím typu „Ale prosím tě, ty tady budeš ještě dlouho." Tyto věty často říkáme kvůli našemu vlastnímu strachu a bráníme tím druhému otevřít téma, které je pro něj důležité.
Pokud váš blízký řekne „Já už tady dlouho nebudu,“ nejlepší reakcí je klidná otázka: „Proč si to myslíš?“ Tím mu dáte prostor a zároveň si ověříte, zda o tématu chce skutečně mluvit.
Vaším hlavním úkolem není zjišťovat informace nebo radit, ale vytvořit prostor důvěry, kde se druhý cítí bezpečně a může říct cokoliv, co potřebuje.
Ptejte se, co by si váš blízký přál a jak si závěr života představuje. Jeho přání je třeba přijmout jako fakt. Ať už chce být v posledních chvílích obklopen rodinou, nebo naopak v klidu a tichu.
Lidé se nejvíce bojí samoty, bolesti a prázdnoty. Můžete je uklidnit, že díky moderní péči nemusí trpět bolestí a že s nimi budete, pokud si to přejí. Fyzický dotek, například držení za ruku, je nesmírně důležitý.
Mnozí lidé na konci života touží po smíření. S druhými nebo sami se sebou. Dopřát prostor pro odpuštění a vyjádření emocí pomáhá ulevit nejen nemocnému, ale i jeho rodině, která si pak nese klidnější vzpomínky.
Pochopit tyto obavy je důležité pro všechny pečující. Otevírá to cestu k větší blízkosti, k naslouchání i k odpuštění. Smrt nám připomíná hodnotu vztahů a může být pro rodinu i nemocného cestou k hlubšímu porozumění a klidu.